První máj, lásky čas na mašinkách

V obýváku voní šeřík, venku po celonočním dešti konečně svítí sluníčko a my se vydáváme na slavnostní zahájení druhé sezóny kolínské úzkorozchodné trati. A protože je prvního května, podíváme se cestou i po nějaké té rozkvetlé třešni...

Autíko nás vezlo na dosud nejdelší letošní výlet - pokud nepočítám zimní dovolenou v Lužických horách: do 40km vzdáleného Kolína, přejněji části Sendražice, kde se už popíjí Rychtář, hrajou rozverné kapely a kolem se motají televizní štáby. Kolínská řepařská drážka, unikátní projekt obnovy kdysi zemědělské trati slavní druhé narozeniny. Co na tom, že trať s rozchodem pouhých 70cm zatím končí jen o dva kilometry dál uprostřed polí. Když si člověk uvědomí, kolik nadšení a úsilí za tím vším stojí, musí smeknout.

Drážka byla založena už v roce 1894 a patřila do souboru polabských řepařských drážek, které se tehdy pyšnily celkovou délkou 130 kilometrů. Jak z názvu vyplývá, účelem vláčků bylo svážet řepu z polí do okolních cukrovarů. Jedna souprava parní mašinky a nákladních výklopných vagónků uvezla na jeden zápřah úctyhodných 8 tun plodiny. Ve dvacátém století nejprv parní pohon nahradila nafta, aby pak tratě byly zrušeny docela a lokomotivy vystřídaly nákladní automobily. A tak to všechno chátralo a chátralo... až dochátralo.

Nádražní budova, kterou vidíte na snímku, není rekonstruovaná. Byla postavena zgruntu podle původních plánů, protože staré nádraží už dávno spadlo. Jen výtopna, která je schovaná za vláčkem, je původní. Všude jsou k mání dobové nápisy a vlaku salutuje stařičký pan průvodčí. V čekárně jsou umístěny spousty starých dokumentů nejen o sklizni řepy, ale také o tehdejší vlakové dopravě. Když zrovna nehrála přisprostlá námořnická kapela nebo folková parta, vyhrával z amplionů swing z třicátých let. Mašinky jsou v držení Spolku pro obnovu dráhy celkem tři - nejcennější parní a dvě dieslové. My jsme měli to štěstí, že jsme se v den zahájení provozu mohli svézt právě parním vláčkem.

První dojem byl sice prapodivný, protože vagónky se díky silnému odpružení povážlivě nakláněly už při nástupu cestujících, ale nešlo to jinak - na úzkých kolejích lépe odolávaly odstředivým silám v zatáčkách. Mašinka se nejprv loudavě přesunula přes přejezd s dobovými šraňkami, přejela můstek přes potok, aby se do toho konečně obula a na plné pecky se šinula krajinou, plašíce zajíce a srnky. Jízda to byla parádní, lokomotiva typicky oddychovala (š š š š ... š š š š ... huuuuu :o))) a spokojeně vybafávala oblaka dýmu. Jak už jsem psal v úvodu, jízda sice skončila po dvou kilometrech na výhybně v polích, protože dál zatím koleje nesahaly, ale v plánu je protažení trati až do Býchor, čímž by nabrala na délce dalšího 2,5 km.

Oficiální stránky drážky jsou zde.
Protože jsme na místě pořídili spoustu fotek, najdete je všechny v této fotogalerii.

Po svezení jsme se s Lotrinkou vydali na procházku příjemně klidným centrem Kolína, kterému dominuje náměstí s radnicí, kašnou a morovým sloupem. Kdo by měl chuť na něco k snědku nebo hrneček kafe, má na výběr hned ze dvou pizzerií a velké kavárny - ještě před nedávnými lety si přitom turista i našinec musel vystačit s jedním podnikem.

Ojedinělou kolínskou dominantou je gotický chrám sv. Bartoloměje. Naneštěstí je utopem k okolní zástavbě a není tak snadné pořídit celkový snímek (leda z nového mostu, ale zase s pořádným zoomem). Nicméně pěšmo je k němu skvělý přístup a prakticky po celém obvodu se dá obdivovat umění mistra Petra Parléře. Původní kostel se sice stavěl již od roku 1253, ale po požáru města v roce 1349 mu právě Parléř na pokyn císaře Karla IV. vtiskl současnou tvář.

Samostatně stojící zvonice je veřejnosti přístupná a musí odtamtud být skvělý rozhled po městě i kraji, neboť je viditelná ze širokého okolí. K naší škodě je však otevřená jen o víkendech a k tomu jen do 16 hodin - v Kolíně jsme byli v pět. Chrám označovaný jako opomíjený gotický skvost ale určitě stojí zato vidět i jen zvenku - a pokud to máte do Kolína daleko, můžete ho detailně omrknout na dedikovaných webových stránkách.

Mno a protože jsme výletovali prvního máje, kdy hrdliččin zve ku lásce hlas (ačkoliv u nás je to spíš budníček menší), zastavili jsme se cestou zpátky pod rozkvetlou třešní - i když okrasnou - a políbili se, jak káže tento jarní čas...