Cestovatelský deníček z Řecké Kréty
JoeMax & Lotrinkas
Dnešní datum: 18. 10. 2018  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Weblinks  
Hlavní menu

Vyhledávání

Vyhledat text


Články podle kalendáře
<<  Říjen  >>
PoÚtStČtSoNe
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31     


Cestování

* Cestovatelský deníček z Řecké Kréty

Vydáno dne 14. 07. 2011 (2702 přečtení)

Mých hodně řádků o naší letošní dovolence na Krétě. Abychom nezapomněli, jak moc se nám tam líbilo a třeba i někomu doporučili její návštěvu. http://coffeestore.in.ua/catalog/zelenyj-kofe/

Je třetí den naší vysněné a konečně dočkané dovolené. Opět se nám povedlo oprostit se nechvíli od pracovního shonu a stresu a rozhodli jsme se objevit další z řady řeckých ostrovů – tentokrát slunnou jižně položenou Krétu.

Dovču jsme sehnali 3 dny před odletem a stihli všechno oukej. Odlétali jsme z letiště Tegel v Berlíně a ukázalo se, že to pro nás není žádný problém. Sbalila jsem vše potřebné i nepotřebné (pět kabelek a šestery boty), naše kočičí miláčky svěřili do rukou našich nových sousedů a v pět ráno vyrazili směr německé metropole.

Poprvé jsme se vraceli asi 10 km od domova s tím, že jsem zapomněla jeden velice důležitý medikament – byl samozřejmě v pořádku zabalený v jedněch z kufrů – ano, Komárkovi mají na týdenní dovolenou více kufrů ;-)

Po asi dvou hodinách jsme téměř nevědomky překročili hranice. To proto, že jsme jeli po nové silnici, která klasický celní přechod nepamatuje. Jen znak Spolkové republiky Německo a o kousek stojící německá policie (která ani trochu nepřipomínala Simíra, jehož tempo je vražedné…) nás ujistili, že jsme opravdu v zemi mně tak nesympatického národa s nesympatickým jazykem a velice nesympatickou historií.

Asi 100 km před Berlínem jsem se zděsila, že nemáme pasy a krve by se ve mně nedořezal. Je to jeden z těch pocitů, kterými jste si naprosto jisti a ve vteřině Vám prolítnou hlavou scénáře jako propadlý let nebo vražda manželky. To ostatně stvrdil svými slovy můj muž, když prohlásil, že by se ve mně krve teda dořezal, kdybychom je opravdu neměli.

Samozřejmě, že jsme je měli – však jsem nějaká cestovatelka.  Poté, co jsme třikrát obkroužili naše letiště, protože jsme ne a ne najít poprvé minutý exit na naše parkoviště a napodruhé našli správný odletový terminál, bylo vše rychtyk. Let byl jako vždy hnusný – nemám to ráda, rozhodně letadlo nepovažuju za pohodlné cestování – zato ho považuji za nejrychlejší a kupodivu i nejlevnější. Znervózňuje mě představa, že pode mnou není pevná zem a všechno se tak nějak klinká a celou dobu letu všecko hučí. Naštěstí náš let trval téměř přesně 3 hodiny, což je proti vzpomínce letu za velkou louži vlastně jen taková menší vyhlídková podívaná.

Z letiště jsme dojeli ještě s jedním párem k našemu hotelu a ten nám vyrazil dech.. a stále vyráží.

Jsem jedním z těch lidí, který dá na internetové recenze a je takzvaným sběračem informací. Takže mě i jedno negativní hodnocení dokáže rozhodit, protože si o sobě nemyslím, že bych byla jedním z těch nenáročných návštěvníků, kterým jsou některé hotely doporučované.

Popis hotýlku zněl – 100 metrů od pláže a 800 metrů od centra městečka. Víte vy co – to musel psát nějakej blb! Náš hotel totiž stojí přímo nad zátokou, která je oným pupkem města, rozuměj tedy, že do vody to mám, coby kamenem dohodil (doslova a ještě to žbluňkne) a do centra? – no já nevím, já myslím, že my jsme centrum, protože obchůdky, taverny, bary a další hotely se nacházejí na obě strany od nás.

Hotel skýtá jednu zvláštnost, kterou jsem nikdy nikde neviděla a tou jsou závěsná látková křesla - něco jako houpací sítě po updatu. Dají se použít na sezení – třeba jako já teď, když píšu tyto řádky, nebo jako můj muž, kterému po půlminutové předstírané četbě knihy padla hlava, a pěkně se uvelebil s nohama na protějším křesílku, takže z houpacího křesílka vytvořil houpací gauč. Jsou tu desítky takových houpaček a většina z nich skýtá úžasný stín díky vzrostlým palmám a i velké soukromí, protože je jich tu opravdu tolik rozesetých po celé zahradě, že snad tu není ani taková kapacita návštěvníků, kteří by je všechny mohli obsadit.

Zato, co není zvláštností, jsou cikády, které neřvou jako normální krávy, jak pravila Škopková. Řvou jako krávy, které nebyly tak 3 dny podojené a nakrmené. Jsem přesvědčená, že to dělají naschvál, protože nejvíc řvou tam, kde jsou lidi, případně tam, kde lidi spí. Dneska mi jedna cikáda skočila na ruku – nutno říct, že to není žádný roztomilý brouček, je to hnusnej, těžkej a velkej chrobák velikosti větší kobylky a vypadá jako kus kůry. No co Vám budu povídat – zařvala jsem, až se lidi otočili a málem si nadělala do gatí. Vypadají jako kus stromu právě proto, že kdybych je chtěla zabít, abych to neměla tak lehké. Jednu aspoň Joe vyhnal z našeho balkonu, kam nám přilétla zpříjemnit pobyt a doufám, že zapomněla, kde bydlíme.

Vlastně ani nevím, proč se říká TA cikáda – určitě je to TEN cikád, protože nic ženského pohlaví nemůže takhle vřeštět…

Každopádně po příletu jsme nejvíc ocenili několikaminutové poležení v našich dočasných pelíšcích a vzali zavděk švédskými stoly, kde jsme ukořistili hlavně hodně masa, brambor a zeleniny a dohodili se pomeranči.

Po krátkém odpočinku jsme pak na sebe hodili pěkné oblečení a vydali se pár kroků do baru na koktejl usrkávaný přímo nad mořem. Také jsme se posilnili velikými kopci zmrzky – já jahodovou a Pepča pistáciovou – ňam.

Druhý den jsme se rozhodli vyzkoušet pohodlí již zmiňovaných houpacích pokladů, a že se nám to povedlo. Po dobré snídče jsme se do nich přesunuli s knížkami, časopisy a novinami a strávili zde opravdu pár odpočinkových chvilek, které jsme zakončili procházkou po ještě neprozkoumané jihozápadní části našeho městečka.

K obědu jsme se schýlili do taverny, která nás chtěla ohromit tím, že funguje již přes třicet let a ona ohromila. Dali jsme si zde báječný oběd – oba jinačí souvlaki (masové špízy) se smaženými bramborovými kousky. Jako pozornost podniku nám ještě nadělili talíř plný obou druhů melounů a třešní. Nutno dodat, že dnes nám v nedaleké taverničce nadělili za můj gyros a manželovu rajčatovou omáčku s masem (kikosin, kokisin…) účet vyšší o 10 EURO. No neva :o)

Ale zpět ke včerejšku. Po O jsme si chtěli chvilku orazit a normálně vytuhli. Vzbudili jsme se řevem oného již zmíněného vyhnaného cikáda a já tedy i horkem, což se rychlostí světla projevilo na mé náladě. Člověk by řekl, že jsem vstala prdelí napřed, ale pamatuju si, že z postele šly první nohy :o). Chmury jsme zahnali v osvěžujícím bazénku a pak se chviličku vyhřívali na sluníčku a odpočívali.

Zapomněla jsem zmínit, jak mě dostihla technika a to, když jsem dopoledne zanechala spícího manžela v síti (vypadá to, že se jen válíme v sítích, co? A taky jo! ;-) ) a vzdálila se s foťákem pár kroků okolo zálivu a zahrady. Odhadem tak po třiceti fotkách se po zmáčknutí spouště objevila v hledáčku jen tma – opotřebovanost a možná i mořský vzduch měly za následek utržení pružinky, která zajišťovala přetáčení zrcadla. Což je kupodivu pro zrcadlovku velikým problémem a Joe později dosáhl toho, že zrcadlovka fotila alespoň na výšku, kdy zrcadlo nepotřebuje takovou sílu k přetočení na rozdíl od toho, když je ve vodorovné poloze a gravitace mu nedovolí se otočit (mrcha jedna bezcitná). Když foťák fotil nejen tmu, ale opravdové obrázky, přestal pro jistotu ostřit, takže jsem se na to vyflákla s těžkým srdcem, že necvaknu každý krásný kout a každý nádherný květ, ale budu po ostrově pobíhat s růžovým kompaktem. No co, aspoň se mi hodil k tričku.

Navečer jsme ukořistili láhev bílého vína, se kterou jsme se společně s balíčkem brambůrku a pár cigaretami usadili na hrázi a sledovali západ slunce. Láhev padla celá a pak jsem padla já – hubou do polštáře.

Dnes ráno jsem budila naši smečku čítající dva členy já – Joe měl totiž noční bojovou službu a honil po pokoji komáry a vždycky s velkým uspokojením bacil jednoho z nich mým Instinktem (rozuměj časopisem) až z něj zbyl jen flek – doslova – fuj.

Stejně nás zeštípali, šmejdi. Asi přiletěli další na pomstu svých mrtvých kamarádů, které můj statečný muž pobil a jejich ostatky zdobí zdi našeho pokoje ještě nyní.

Vychutnali jsme si dlouhou snídani a vypadalo to, že dnes opravdu bude pod mrakem. Včera to sice taky vypadalo, ale u snídaně se úderem deváté všechny mraky roztrhly, rozpustily a zmizely a vylezl Oskar. Oskarové slunce pálilo potom celý den. Dnes jsem si byla jistá, že bude jeden z těch zamračených dnů – ty tady asi neznají, protože přesně v devět vylezlo sluníčko a už mi stačilo spálit čelo. Je tu naprosto azurová obloha.

Zavelela jsem dnes ráno na výlet a šlo se. Moje nové bílé šortky se neukázaly jako správné a to nejen proto, že náš první cíl byly skály na hoře, kam se dalo dostat jen přes nemalé bodláčí a kamení a já mám šlinci na nohou, ale i proto, že jsme u pobřeží objevili krásnou kapličku, kterou bych si ráda prohlédla i zevnitř, avšak mě krávě čuměla kolena a já nechtěla být neuctivá..

Byla to asi tříhodinová procházka, která nás docela zmohla, ono totiž polední slunce je pěknej prevít. Pálí, co to dá. Ale viděli jsme spoustu krásných pláží, povětšinou kamenných nebo oblázkových, ale s nádherně průzračnou vodou odhalující taje mořského dna při pobřeží. Když se začal můj muž cukat, že se chce vrátit, a že je unavenej a že je mu horko, vypadalo to na první krétskou hádku. Když ale začal na slunci zpívat koledu, věděla jsem, že je zle a zavelela směrem stín, odpočinek, hotýlek, taverna.

Po obědě jsme teď, když píšu a dostala jsem se na pomyslný konec naší prozatímní cesty. Ozvu se zase za pár dní.

Dobrý večer! Tak máme něco okolo půl desáté večer v úterý – to znamená pátý den našeho krétského pobytu. Naposledy jsem skončila u nedělního odpoledne a matně si musím rozvzpomenout, co bylo potom. Pak se neděle již nesla v typicky relaxačním duchu zakončená popitím něčeho dobrého na našem prozatímním malém balkonku.

Pondělní ráno mělo být ránem výletním a to do města Agios Nicolaos, což v průvodci radili čísti jako Ájos Nikoláos a já to proto tak poctivě vyslovovala. Ukazuje se však, že i rodilí Kréťané vždy říkali, říkají a říkat budou normálně AGios… Nu nic, Joe mě tahal z postele již za kuropění, abychom stihli snídani a poté se vypravili na autobusovou zastávku, která nás lákala již několik dní předem, že nás v 9 ráno dopraví tam a ve 3 odpol zase zpět.

Už cestou na zastávku jsme se však začali kroutit a to proto, že to byl jeden z těch dnů, kdy je lepší nevylézat ze stínu, natož se pokoušet o hrdinství návštěvou rozpáleného města. Příjezdem autobusu se náš záměr zrušit náš původní záměr dokonal a my se shodli, že dnes na to pečeme.

Zašli jsme aspoň do obchůdku koupit něco málo k pití a podívat se, zda by se něčím dali zneškodnit všichni komáři krétští. Koupili jsme mastičku, která prý smrdí jako čpavek, ale jelikož já nikdy ke čpavku nečichala, moje teorie je taková, že smrdí, jako kdy se zesvětlují vlasy peroxidem vodíku, který necháme na vlasech působit asi tak tři dny. No prostě radost sama. V době, kdy píši tyto řádky, čítá mé tělo cirka 60 štípanců a to nepřeháním. Na každé končetině minimálně 15 menších či větších pupínků, které svědí tak příšerně, že bych nejradši zakoupila škrabku a zachovala jak masochistická zelenina. Smradlavý gel nejdřív pálí, ale poté účinkuje. Ne však nějak příliš závratnou dobu. Holt je to daň za to, že náš palmový ráj leží přímo nad zálivem.

Poté, co jsme tedy nakoupili, ještě jsem si vybrala v nedalekém obchůdku oslnivý klobouk, protože nedělním výletem a mou nepokrytou hlavou jsem si skvěle spálila nejen paže, držku a dekolt, ač vše bylo namazáno, ale i kůži na hlavě, což je velice příjemná věc, zvláště pak při česání. Labůžo, které mohu jen doporučit. Takže moje hlava byla zakryta kloboukem, se kterým mám krempu do čela, a bota zpuchřelá mi vrásky nedělá… Takový klobouk bych si v životě nekoupila a mimo dovolenou asi ani neoblíkla (no však uvidíme… :o) třeba se s ním budu nosit i po Práglu).

To mi připomíná ještě zážitek z pátečního popíjení na kamenné hrázi při západu slunce, kdy Džoujánkovi spadly moje sluneční brýle do průrvy mezi velkými balvany. Buď bychom s sebou museli mít Saxanu, nebo drát. Ani jedno jsem však nesbalila, takže jsme v sobotu šli koupit nové a to budete čubrnět – za 4,95 juro jsem sehnala zaručený originál brýlí od Armaniho. Ale spíš než k tomu, že Armani zlevnil svou modu i pro střední třídu se kloním k názoru, že většina módy v Řecku je prachsprostý fejk. Jestli však brýle vydrží do odletu, budiž jim odpuštěno. :o)

Takže poté, co jsem měla klobouk, u kterého jsme sama sebe neustále uklidňovala, jak moc je normální, vyrazili jsme opět k pláži, kde byly díky docela větrnému počasí skvělé vlny, které s vervou narážely do skalisek. Chvíli jsme posedávali na skalách, ale poté jsme pondělí vyhlásili dovolenkovým dnem a Joe v houpacím gaučíku vytuhl až po půl hodině usilovné četby Terryho Pratchetta, kdežto já se uvelebila se 4. dílem Edíka a dala romantice průchod (už to čtu podruhé a některé pasáže této knihy ve mně vyvolávají až fyzickou radost ;-)).

Když žaludky zahlásily prázdno, procházkou jsme došli na promenádu centra městečka, kde nás uchvátila tavernička s malými stolky do ulice. Když však nikdo dlouho nešel podstrčit nám jídelní lístek, šla jsem zkontrolovat situaci a bylo zjištěno, že 2 stolečky, u kterých jsme seděli a čekali, jsou asi jen jakýmsi lákadlem pro nádhernou venkovní restauraci přímo nad mořem s výhledem na celé pobřeží.

U sympatické servírky jsme si poručili Joe gyros (o kterém prohlásil „nic moc a málo tzatziků“) a já kuřecí fajitas, což byla veliká ňamka. Jakási míchanice kuřete, paprik, rajčat a olivového oleje. No opět zážitek na suprovém místě.

Jen, co jsme se vrátili do hotýlku, tak můj muž odpadl na úplně celé odpoledne. Nu což, však si to zaslouží.

Dala jsem chvíli šanci opět Edíkovi, potom zkoukla pár dílu seriálu na notebooku a na chvíli taky zavřela oči. Kvůli prolenošenému dni jsme se rozhodli strávit večer aktivněji a po večeři se vydali přes město na drink do posledního podniku při pobřeží, kde jsme popili a před půlnocí se vraceli do postýlky, Do té jsem já zalezla ale až docela po půlnoci a můj muž až o půl třetí ranní.

Stali se z nás komárobijci. Rozhodli jsme se pro taktiku zavřených přístupových cest komárů a vybití veškerých, kteří již prohloupili a vydali se do naší pevnosti. Když už jsme si mysleli, že honíme po pokoji posledního, vždy se vynořila další poletující bestie a tak těch posledních bylo asi 10. Já odpadla první a Joe se s nimi potýkal do ranních hodin naspaný z odpoledne do zásoby. Dobrou zprávou bylo, že mi přes noc přibylo jen několik štípanců a ne několik desítek jako běžně. Neznamená to ovšem, že se ty den nebo 2 dny staré zahojily a nesvědí.

Výletním dnem se tedy stalo úterý a my se jako zkušenci vydali na zastávku autobusu. Bez lístku s tím, že jej zakoupíme u řidiče. Řidič se tvářil a choval tak, že on pouze řídí a nikoliv prodává, takže jsme jednu zastávku jeli „načerno“. Pak autobus zastavil a všichni vystoupili. Vystoupila jsem i já, avšak poté byla informována o tom, že to nebyl dobrý úsudek, tudíž nastoupila jako poslední pasařér opět zpět a mohlo se jet. Mysleli jsme si, že máme takové štěstí, že jsme potkali i revizora, avšak ukázalo se to běžnou praxí, nad kterou mi zůstává rozum stát a to takto: U řidiče si každý, kdo nastoupil, koupil jízdenku. Asi v polovině cesty jsme u skály v kopci, kde v okolí nebylo naprosto nic kromě oné skály, nabrali do autobusu mužíčka v modré košili, který obešel celý náš autobus a zkontroloval lístky. Stejný scénář se opakoval i při zpáteční cestě a já tak došla k poznání, čemu se říká umělá zaměstnanost. Proč pověřit řidiče i tím, aby zkontroloval lístky, když mohu zaměstnat dalšího pidižvíka, kterého autobusáci budou nabírat a zase vysazovat u silnice na nejdivnějších místech a ten může taky nějaký užitek přinést.

Agios Nicolaos nás nijak neohromilo. Mně asi neohromilo více a to tím, že ačkoliv je to krásně členité město s nádherným přístavem, desítkami vyhlídkových míst a pěknou pláží, je to něco jako okresní město. Bylo plné hluku, lidí a hlavně aut. Je to město, které slouží spíše Řekům a zároveň by chtělo být i dobrým lákadlem pro turisty. Ty však nemá moc na co nalákat. Aspoň já to tak vidím. Jako balzám na duši na mě působilo odpoledne strávené ve stínu palem, jejichž listy šustily větrem. V hluku a spěchu žijeme stále, takže vyhledávat tuto destinaci pro dovču by nebylo nic pro mě.

V Agiosu jsme prošli během pár minut k marině a i k písečné pláži, kterou jsme shledali dostatečně uspokojujícím cílem výletu, pronajali si 2 lehátka se slunečníkem, v nedaleké převlékárně nasadili na poslední chvíli sbalené plavky a strávili tu příjemné 2 hodiny.

Po poledni jsem přeci jen zahlásila odchod s tím, že bychom si měli město prohlédnout a tak jsme zase využili kouzelnou převlékárnu, sbalili pět švestek a chvíli ještě poseděli u relativně příjemné hospůdce Al Dente, kde jsme si oba dali moc dobrého burgra. Toho mi však kazil fakt, že auta nejen jezdí, ale i troubí a lidé jsou celí vystresovaní už jen tím, že jsou právě zde. Po obědě jsme se odebrali na procházku a našli i hezčí zákoutí, která toto město nabízí, hlavně spoustu kopcovitých uliček nahorů a zase dolů a jezero, které je kanálem propojeno s mořem.

Nahoře jsem psala, že autobus sliboval odvoz zpět ve 3 hodiny. Nu, řekněme, že bylo celkem překvapením, když nám na autobusovém nádraží sdělili, že zpáteční autobus jede až v pět, ale kdybychom chtěli, tak v 15:15 jede autobus, který staví aspoň na silnici, která naše malé městečko míjí. Chtěli jsme! Dali jsme si po dni stráveném ve městě ještě dvoukilometrovou procházku po rozpálené cestě mezi olivovníky a po tom všem a menší hádce jsme byli oba zralí na sprchu. Do té jsme oba padli a já vůbec nepustila červený kohoutek, ale ráchala se ve vodě tak studené, jak jen to šlo. Ačkoliv oba namazaní, opět jsme mohli vyjmenovat spálené oblasti našich těl. Džou jako správný vůdce smečky usnul se spálenými zády a já vytáhla Edíka pod palmy a strávili jsme spolu hezký zbytek odpoledne.

Po véče jsme si šli vyzvednout auto. Krásně zářivě červenou Toyotu Aygo, kterou jsme hned využili k tomu, abychom se dostali na odlehlejší část města, abychom po pětikilometrové jízdě zjistili, že ona část je jen o pár set metrů dál, než místa, kam chodíme denně a známe je. Stihli jsme však zapadající sluníčko i z odlišného místa a poté se usadili s dobrotami na balkon, kde píšu tento článek.

Zítra vyrážíme naším malým žihadlem na výlet, tak až bude zase o čem psát, ozvu se.

Dobré dopoledne, ozývám se naposledy. Už ani ne z Kréty, ale odněkud ze vzdušného prostoru trasy Heraklion – Berlin, TXL. Do přistání nám zbývá ještě asi hodinka a půl, takže času dost. Musím uznat, že tento let není tak hroznej, jak už si ho 2 dny plánuju. Snad poprvé, co někam se svým mužem letím, jsem ho pustila na sedadlo k okýnku a je to lepší… neznervozňují mě ty tisíce metrů prázdna pode mnou a mám prostor na oba lokty, takže můžu pohodlně psát. Musím ale pominout fakt, že nějaký německý muž si sesačku přede mnou sklopil tak, až mi málem laptop rozlomil a narval do břicha. Joe tomu svému ihned dal celkem hlasitě najevo, že v případě, že nechce mít jeho kolena vražené do beder, tak ať s tou sedačkou ani nehýbe. Povedlo se.

Naposledy jsem skončila předpředevčírem, kdy jsme se měli chystat na výlet naší malou červenou Toyotou. Schéma jsme zvolili velice podobné tomu jako minulý rok na Kosu a to 1) něco málo z historie 2) pěkné místo, městečko, vesnička 3) krásná pláž. Záměr se zdařil.

Jako první jsme zastavili v klášteře svatého Jiřího. Klášter byl krásný, ale naprosto mě (nás) znechutil fakt, jak jsou lační turisté schopni se chovat. Málokdo se klášterem kochal nebo pořídil fotku architektury, nedej bože se pomodlil. Většinou to bylo „Já si stoupnu támhle k tomu keři a tam mě vyfoť“. Takhle si všichni udělali několik fotek - povětšinou slečny v krátkých kraťasech a tílkách. Chápu, že je vedro. Dokonce chápu, že má někdo nohy, které chce ukázat, ale jelikož zde byl opravdu fungující klášter a v něm byl ten na pohled nejortodoxnější páter, kterého jsme viděla, bála jsem se vstoupit do kapliček byť s nohama i rameny zahalenými.

My jako ortodoxně nevěřící jsme toto místo moc neocenili, tím méně, že přímo pod klášterem byla velice frekventovaná silnice, která opravdu nedovolila nijak zameditovat či jinak si toto místo užít. Při odchodu nás dorazil pohled na skupinku turistů, kteří si stáčeli svěcenou vodu do PET lahve. A pak, že Češi jsou burani.

Neměli jsme jasný cíl, jen pár tipů od dámy, u které jsme si našeho malého červeného broučka půjčili. Byla nám doporučena vesnička Kritsa, která byla v průvodci Marco Polo strhána pro svou komerčnost a až moc velkou turistickou navštěvovanou.

Možná jsem pravá turistka, ale mně se prostě takové vesničky líbí. Byl to úchvatný kout zastrčený na stěně menší hory s krásným výhledem na protilehlá pohoří. Bylo tu pár obchůdků s klasickými řeckými suvenýry, několik paní a babiček, které šktrykovaly dečky a ubrusy přímo před svými obchody a poté nesmlouvavě zvaly každou madame (tedy i mě, protože jsem byla jednou za paní a měla šatky a klobouk) na prohlídku a nabízely velice nízké ceny. My jsme se uvelebili v krásné hospůdce, která už od dveří lákala nápisem Roof garden (neboli střešní zahrada - posezení na střeše). Zde to bylo opravdu moc fajn a společně s konzumací čerstvé pomerančové šťávy, frappé a klasických řeckých tvarohových koláčků už nám k naprostému uchvácení nechybělo nic. Třešničkou na dortu byl fakt, že jsme měli celou restauraci jen pro sebe a majitelé nám na střeše pustili romantickou hudbu. Celkem jsme v celé vesnici potkali asi 15 turistů a to především již k poledni, když my jsme toto místo opouštěli. Takže nevěřte všemu, co Vám doporučí průvodce a neodsuzujte to, co odsoudí on.

Nevím, jesti to víte, ale já už ano. Na Krétě je většinu léta veliké horko a přes poledne je horko téměř k nevydržení. Toulali jsme se tedy ve vzdušném autě krajinou, občas zastavili udělat si pár obrázků (bohužel stále jen s kompaktem – zrcadlovka stále čeká v kufru a my oba se třeseme, zda jí bude ještě někdo umět opravit) a kochali se krétskými horami, které jsou úchvatné.

V horku už jsme začali přemýšlet o nějakém chladném místě a cestou při pobřeží nakukovali k moři, kde by byla nějaká hezká pláž dál od silnice, nějaké pěkné místo. Našli jsme ho a bylo krásné. Mikroměstečko s názvem Pachia Amos se rozkládalo v malé nížince přímo pod majestátními kopci u malého přístavu. Tak malého, že zde kotvilo asi jen 5 lodí a tak malé městečko, které čítalo jen asi 3 hotely a 5 taveren. V jedné z nich, už z dálky s pohodlnými křesílky jsme se uvelebili a pořádně se najedli skvělých řeckých pochutin, abychom jako pozornost ještě dostali talířek třešní.

Pak už jsme jen viděli, kde bude naše stanoviště na dalších pár hodin. Krásná písečná pláž s písečným dnem a křišťálovou vodou. Písek byl rozpálený, až to žhnulo na chodidlech, takže jsme si vybrali místo částečně zakryté stínem stromu. Bylo to moc fajn, ráchali jsme se v čisté vodě, polehávali na dece s knížkou, prošli se po pláži a já poté i po molu.

Po několika hodinách se už ale začalo připozdívat, takže jsme si pomalu sbalili svých 5 švestek, že pojedeme. Ještě předtím jsme dali ještě jednomu podniku vydělat, to když nás mohli pohostit výbornou kávou a zmrzlinovým pohárem. To už jsme se ale opravdu museli sbírat, natankovat u místní benzínky a vrátit se zpět do našeho Sissi. Po návratu domů jsme se zavlažili sprchou a pak už je mazali a mazali. Sice jsme se mazali i předtím, ale sluníčko na jižně položené Krétě je asi agresivnější, nebo pro naši českou pokožku není faktor 15 dostatečně ochraňující. Ramena jsme měli úplně rudá. Já tedy ještě dekolt a stehna. Bolí to ještě trochu teď, ale je to jen malá daň za krásné odpoledne.

Upřímně už si ani moc nepamatuju, co jsme ten večer dělali, ale asi jsme byli z výletu unavení, takže jsme jen vyhnali všechny komáry, zavřeli na balkon a usnuli.

Včerejší den byl pro nás již dnem posledním. Původní myšlenku navštívit protilelou Sissijskou pláž vzal vzhledem k naší ugrilované kůži za své a rozhodli jsme se dát ještě jednu šanci bazénu. Částečně jsme dopoledne strávili u něj a částečně v houpacích sítích pod chladivými stíny palem. Poslední oběd jsme si dopřáli v taverně přímo nad zálivem, kde vlny šplouchali jen pár metrů od nás a ačkoliv nás přímo lanařil sousedící konkurent, nakonec jsme si zvolili hospůdku u Fisfermana. Udělali jsme dobře, protože nejen, že tam bylo dobré jídlo (asi jako všude v Řecku), ale i velice milá obsluha, která mi odsunula židli a přinesla čerstvé růže. Prostě budu muset ten svůj zázračný klobouk nosit častěji. Teď mě napadá, že nedaleko od našeho domu se konají dostihy a jít na dostihy bez klobouku je společenské faus pas, takže možná ještě někdy tam svoji pokrývku vytáhnu. :o) Odpoledne už pak jen prolétlo a bylo fuč, takže poslední vycachtání, zhodnocení dovolené jako velmi krásné a i když pouze týdenní, zdálo se nám to velice dlouhé. Nejsme na tak dlouhý odpočinek zvyklí. Odpočinutí psychicky si ještě doma přes víkend dopřejeme odpočinek fyzický a bude to bájo.

Po večeři jsme ještě zaběhli do pár obchůdku nakoupit drobnosti a samozřejmě jsme museli vybírat takový obchod, kde přijímají platební karty, protože ač bychom s sebou měli pár desítek nebo pár stovek euro, poslední den naší dovolené je vždycky úplně dutý. :o) To ale nevadí. Karty naštěstí brali, takže nám ještě zbylo pár euro na dnešní kávu, kterou jsme si s croissantem posnídali na letišti v Heraklionu.

Cestou zpět jsme se ještě prošli okolo pláže a na chvíli uvelebili na zídce nad zálivem, kde jsme pár desítek minut seděli, koukali na moře a nakonec i vášnivě diskutovali o politice, hudbě a dokonce i smrti.

V tom jsme poté ještě pokračovali na balkoně, kde jsme již se sbalenými kufry dopíjeli a dokuřovali naše zásoby. Udělali jsme opět velkou chybu a to tu, že jsme na poslední noc k sobě do pokoje opět pozvali komáří, možná velice rozvětvenou rodinku, takže si na cestu zpět vezeme i pár nových štípanců.

Vstávali jsme časně už v 6 hodin, dobalili poslední nezbytnosti, ještě si utrhli v naší zahradě jeden velikánský zralý citron, který si doma dám do Coly, a už se museli s naším dovolenkovým městem rozloučit.

Displej nad hlavou ještě sice informuje cestující, že se pohybujeme rychlostí 819 km/hod ve výšce 11 587 metrů a v Berlíně budeme až za 57 minut, ale já už se vidím doma. Protože všude dobře, doma nejlíp a ještě k tomu s našimi kočičími miláčky. Ale víte co? Kréta je krásná…

Daniela Komárková


[Akt. známka: 1,00 / Počet hlasů: 1] 1 2 3 4 5
Celý článek | Autor: Lotrinkas

Novinky
18.04.2010: Blbá sopka!
Kvůli zrušeným letům si musíme pobyt v NY prodloužit o týden, první volný spoj do EU je 25.4. :(

14.04.2010: Jsme v New Yorku!
Zdárně jsme přistáli, ubytovali se a teď vyrážíme na sváču a do města. Večer (je tu teprv 15:54) napíšeme víc!

11.05.2009: resisTrance vol.6:
Nový DJ set v žánru trance/ progressive ke stažení v sekci Download! Šesté pokračování série resisTrance je tentokrát tvrdší a dupavější, tak přeji příjemný poslech :)

11.01.2009: AC Žíznivci
vybojovali v zimním Exit Fortuna Cupu fantastické třetí místo! :o)

01.01.2009: Omlouváme se
předem za možný krátkodobý výpadek kolem 2.-5. ledna kvůli údržbě serveru.

01.01.2009: Joe & Lotrinka
přejí všem návštěvníkům hodně štěstí do roku 2009 :o)

16.11.2008: Ze sportu:
Milovičtí fotbalisté mají po několika dvouciferných vítězstvích po půlce sezóny jasně nakročeno do I.A třídy, s náskokem 12 bodů jasně vedou tabulku. Benátečtí hokejisté se zuby nehty drží v 1. lize, jsou mezi 16 týmy na 14. místě. Uvidíme, jak se povede novému kouči...

28.07.2008: Nejezděte
se koupat na Sadskou. My si pak nemáme kam lehnout :-D

05.07.2008: Jedeme na
dovču, takže o nás nějaký čas neuslyšíte, ale zato pak přineseme novou fotogalerii z hor a doženeme článkový deficit :o) J&L

23.06.2008: Plný počet
získaly Milovice z posledních dvou ligových zápasů, na jejich setrvání v okresním přeboru už to ale nic nezměnilo. Na hřišti jsem s foťákem chyběl, zmohl mě Francinův ležák :-D

Google

Naše megastránky běží na systému phpRS.